Jak překonat neochotu ke změně na cestě k uzdravení

Dříve či později jsou s ní konfrontováni všichni léčitelé, detoxikační poradci, sociální pracovníci nebo lidé snažící se jen pomoci svým blízkým. Neochota člověka ke změně je první a často největší překážkou na cestě ke zdraví či vnitřní harmonii. Jaký postoj k ní zaujmout, setkáme-li se s ní u sebe samých?

Budeme-li hovořit o tělesném zdraví, zjistíme, že léčitelé mají často podobnou zkušenost. Předávají klientovi léčivou energii, tomu se uleví, cítí se dobře a s díky odchází. Po nějaké době se však objevuje znovu se stejnými symptomy a žádá o opětovné léčení. Tento vzorec se opakuje stále znovu a znovu. Podobný mechanismus můžeme pozorovat u celé řady pacientů v lékařských ordinacích, kteří věří, že to jediné, co musí pro uzdravení udělat, je polykat chemický lék. Tak tomu však většinou není. Zdravotní potíže jsou jakýmsi vzkazem našeho těla o tom, že se naše bytost nachází ve vnitřní nerovnováze. Pro znovunalezení harmonie v životě tak je potřeba něco změnit. Většina z nás má však tendenci se této potřebě stavět na odpor, mávat rukou nad varovnými signály, zlehčovat je a pokračovat dále v nastoleném směru. Proč tomu tak je?

Důležitá je vnitřní připravenost

Lidská mysl disponuje značnou setrvačností. Naučené vzorce chování a uvažování mají tendenci vytvářet automatismy. Tyto automatismy na jedné straně sice vyprazdňují naši životní zkušenost, na straně druhé nám však dodávají zdání jistoty a určitého pohodlí. K překonání této setrvačnosti je zapotřebí opravdu silné motivace a něčeho, co bychom mohli nazvat vnitřní připraveností. Tuto připravenost můžeme demonstrovat na krajním případě, který se v léčitelské a detoxikační praxi stále objevuje. Klient vyslechne pokyny ke změně stravovacích návyků, myšlení, rady k očistě organismu a následně je zavrhne jako příliš omezující. O několik měsíců či let později se vrací zděšen vážnou lékařskou diagnózou ohrožující ho na životě a slibuje, že nyní již bude veškeré rady a opatření dodržovat do puntíku.

O tom, zda situace dospěje až do krajnosti, rozhodujeme jen my sami svým vnitřním postojem. Pokud u sebe zaznamenáme odpor ke změně, není třeba zoufat. Už jen uvědomění si odporu je samo o sobě úspěchem, bez kterého bychom tuto překážku překonávali jen stěží. Nejedná se o nic zvláštního. S odporem ke změně se setkává alespoň občas na své životní cestě každý.

Pouhá síla vůle nestačí

Existuje několik způsobů, jak s touto překážkou pracovat. Mnoho lidí se snaží odpor překonat vůlí. Pevným, vědomým rozhodnutím začít dělat věci jinak, vnést žádoucí změny do svého života. Tento přístup má ovšem určitá omezení. Psychologie definuje volní procesy jako funkce vědomí. Vědomí ovšem tvoří jen omezenou část naší bytosti. Bude-li se na našem rozhodnutí učinit v životě žádoucí změny podílet pouze naše racionalita bez participace hlubších částí naší osobnosti, můžeme za určitých okolností sice dokázat mnohé, ale naše úsilí nás bude vyčerpávat a často také končit nezdarem. Takový bývá osud celé řady předsevzetí, na jejichž realizaci se podílí pouze racionální, logická úvaha.

Techniky k překonání odporu ke změně

Jak tedy podepřít naše vědomé rozhodnutí hlubšími, stabilnějšími základy? Odpor ke změně bývá často manifestací naší pohodlnosti, strachu z neznámého a dalších komplexů přebývajících v nevědomí. Jsou součástí našeho stínu, toho velkého sklepení, kam jsme uklidili všechny naše démony i poklady, které z různých důvodů nejsme ochotni přijmout do světla našeho vědomého života. Nežádoucí působení těchto komplexů na náš život lze překonat tím, že s nimi navážeme dialog. Slavný švýcarský psycholog C. G. Jung nazýval tuto komunikaci aktivní imaginací a považoval ji za nezbytný nástroj duchovního růstu. V našem případě spočívá tato metoda ve vizualizaci našeho odporu ke změně. V uvolněném, avšak bdělém stavu si tento odpor můžeme představit jako osobu, zvíře či jakoukoli abstraktní entitu. Nechme svou představu odporu volně vznikat tak, jak je nám nejbližší. Poté představě můžeme pokládat otázky, například: „Proč mě v životě provázíš?“ nebo „Co ode mě potřebuješ?“ apod. Nechme odpovědi volně přicházet, ničemu se nebraňme. Zahajme rozhovor. Technika nemusí vyhovovat každému a většinou je k její realizaci nutný určitý cvik, ovšem při úspěšném zvládnutí může přinést nečekané výsledky.

Další technika pochází z meditační praxe východní duchovní tradice. Odpor ke změně, stejně jako všechny ostatní myšlenky a emoce, je součástí neustále se měnící a bouřící hladiny oceánu, v jehož hlubinách však panuje klid. Pakliže se dostatečně uvolníme a ztišíme, jsme schopni veškeré myšlenky a emoce pouze pozorovat, aniž bychom se s nimi ztotožnili a ztratili se v nich. Nezúčastněným pozorováním jejich neustálého příchodu a odchodu získáváme odstup a tím i vnitřní svobodu. Pokud budeme dostatečně vnitřně pozorní a podaří se nám zaznamenat objevivší se odpor ke změně, můžeme ho sledovat z pozice vnitřního pozorovatele. Jestliže se s ním takto neztotožníme, ztrácí nad námi moc a rychle mizí. I zde je potřeba pro zdárné zvládnutí techniky určitá praxe, která se ale v konečném výsledku rozhodně vyplatí.

Když žádná technika nepomáhá

Životní cesta a individuální psychická konstelace každého z nás je ovšem odlišná. Může se proto stát, že naše úsilí vypořádat se s odporem k žádoucím změnám v dané době přesahuje naše možnosti. I to je potřeba respektovat. Nastane-li tato eventualita, vždy existuje ještě jedna možnost. Jít životem dál jako dosud a pozorně sledovat, co se bude dít. Čas dozrání k oné vnitřní připravenosti je skutečně ryze individuální. Ačkoli se to našemu egu příliš nelíbí, někdy k realizaci žádoucích změn zkrátka potřebujeme více utrpení. To s námi bude stále jako náš věrný průvodce, aby nás upozorňovalo na vnitřní nerovnováhu tak dlouho, jak jen budeme chtít.

Pokud již tušíme, co v našem životě změnit, ale odpor ke změně nám v tom brání, aktivně s tímto odporem pracujme. Nedaří-li se nám při tom, jak bychom si představovali, nezoufejme. V této fázi jsme již na dobré cestě a vše potřebuje svůj čas. Nespoléhejme však na to, že za nás problémy vyřeší někdo jiný. Léčitelé, detoxikační poradci, psychologové i naši blízcí nám mohou poradit, pomoci nám, dodat nám energii, ale to hlavní za nás nikdo jiný udělat nemůže. Mějme na paměti to, co údajně prohlásil již řecký lékař Hippokrates a čemu se naše ego tak často vzpírá: „Pokud nejsi připraven změnit svůj život, není ti pomoci.“

Nemoc jako materializace naší nevědomosti

Známe je všichni buď z vlastní zkušenosti, nebo skrze lidi okolo nás.  Nemoci či zdravotní potíže různé závažnosti se staly běžnou součástí našich životů. Jedná se o stavy, kdy nás naše tělo obtěžuje nebo omezuje různými symptomy, které je třeba pokud možno co nejdříve odstranit. Nebo je to jinak?

Pro pochopení původu nemocí je nutné si přiblížit vzájemný vztah mezi tělem a myslí. Dnes již není žádným tajemstvím, že systém mysl – tělo je vzájemně těsně provázán. Např. při přetížení jater bude při zátěžové situaci naší převládající emocí vztek a agrese, při oslabení ledvin budeme prožívat spíše pocity strachu a úzkosti. Podporou a čištěním těchto orgánů vstoupí do našeho života i větší vyrovnanost. Ovlivňování působí samozřejmě i opačným směrem. Devastující účinek stresu a negativního myšlení již nezastírá ani klasická medicína. Pocity lásky a štěstí budou tělo naopak léčit a regenerovat. Naše tělo a mysl se navzájem úzce ovlivňují. Přesto je to právě mysl, která má rozhodující vliv na vytváření stavu zdraví nebo nemoci každého z nás.

Přirozeností člověka je stav harmonie, štěstí, lásky a zdraví. Snad každý z nás již někdy zažil onen prchavý pocit uvolnění, souladu se sebou samým i se světem kolem např. u moře při východu slunce nebo v tichu lesa. Jak rychle se však tento pocit vytrácí po návratu do toho, čemu říkáme běžný život. Současný člověk se na hony vzdálil svojí podstatě a způsob života moderní civilizace je vlastně manifestací tohoto odcizení se sobě samému. Neustálý stres, spěch, lpění, touhy, očekávání, to vše nás uvádí do nesouladu a vzdaluje nás naší vnitřní pravdě. Zapomínáme na ni. Ztrácíme se ve vnějším světě a zoufale v něm hledáme to, co jsme sami uvnitř sebe ztratili. To vše je určitou formou nevědomosti, která způsobuje buněčný stres a blokády ve volném proudu energie, které se dříve či později projeví jako fyzická nemoc. Podobně jako se veškeré produkty lidské činnosti ve vnějším světě musí objevit nejprve v lidské mysli, aby se mohly realizovat v hmotném světě, tak se i nevědomé myšlenky časem musí manifestovat formou nemoci v našem hmotném těle. Nemoc získaná v průběhu života se tak stává materializací naší nevědomosti, odcizením se sobě samému.

Co z toho vyplývá? Zamyslíme-li se nad výše uvedeným, uvědomíme si, že nemoc není naším nepřítelem, kterého je třeba zlikvidovat. Je spíše jakýmsi průvodcem, který nám ukazuje, nakolik jsme se vzdálili svojí přirozenosti a vnitřnímu souladu. Buďme za něj vděční, neboť nám nabízí příležitost se zastavit a položit si otázku, co děláme špatně. Nemoc je zoufalým voláním hmotné části naší bytosti po změně. Můžeme proti ní bojovat nebo zkusit pochopit, co nám chce říct. Nevědomost na sebe může vzít celou řadu podob. Může se v životě projevovat jako nevědomé působení rodinného systému, do kterého jsme se narodili nebo jako některá nepřijatá část naší osobnosti, lenost, neochota ke změnám, požitkářství atd. Může se však projevit také v doslovnějším významu toho slova jako nedostatek relevantních informací ohledně zdravých stravovacích návyků nebo žádoucího životního stylu, díky čemuž vystavujeme své tělo nárokům, které nemůže dlouhodobě zvládnout. Možností je opravdu mnoho. Jen my sami známe svůj život nejlépe a můžeme zdroj onoho nesouladu nalézt. Dobrým pomocníkem v našem pátrání budiž především vnitřní bdělost. Schopnost vnímat a přiznat si nesoulad ve svém nitru v okamžiku, kdy se objeví.

Je to opravdu výzva. Nalézt oblast našeho vědomí, která se nachází v nerovnováze, přijmout tuto skutečnost a změnit ji může být někdy obtížné. Mějme však na paměti, že ignorování vzkazu našeho těla problém nikdy nevyřeší. Potlačení tělesných symptomů pomocí chemických léků většinou způsobí propuknutí jiných příznaků, často ještě závažnějších. Výzva našeho těla ke změně může být stále hlasitější a její ignorování nebo nepochopení může mít fatální důsledky.

Nemoc zde není proto, aby nás trápila a omezovala. Je to příležitost k návratu do našeho přirozeného stavu bytí. Nestěžujme si proto na rány osudu a nelitujme se, neboť to vyjadřuje nepochopení situace. Využijme tuto příležitost k vnitřnímu růstu. Vnímejme vzkazy svého těla a nitra, buďme připraveni přijmout i potenciálně nepříjemná zjištění o nás samých, aktivně vyhledávejme příslušné informace, které by nám mohly pomoci. Buďme vytrvalí, mysleme pozitivně. Pochopení vzkazu našeho těla může přinést nejen opětovné tělesné zdraví, ale i větší vnitřní svobodu a růst nás jako lidských bytostí.